„Mami, pojď si hrát!“ „Co mám dělat?“ „Já se nudím!“ Zní vám to povědomě? Sotva si sednete ke kávě, potřebujete něco dodělat nebo si jen na chvíli odpočinout, vaše dítě vás volá zpátky ke hře.
Možná vás napadá, jestli jste ho nenaučili přílišné závislosti na vaší pozornosti, nebo jestli by si už ve svém věku nemělo umět hrát samo. Dobrá zpráva je, že samostatná hra je dovednost, kterou si děti postupně osvojují. A stejně jako u jiných dovedností potřebují čas, příležitosti a trochu trpělivosti.
Pojďme se podívat na to, proč je samostatná hra tak důležitá a jak ji můžete u svého dítěte přirozeně podpořit.
Proč je samostatná hra pro děti důležitá?
Hra není jen způsob, jak dětem vyplnit volný čas. Je to jeden z hlavních způsobů, jak poznávají svět, učí se a rozvíjejí své schopnosti.
Když si dítě hraje samo, dostává prostor například:
- Rozvíjet fantazii a kreativitu. Z obyčejných kostek může vzniknout hrad, garáž nebo celé město.
- Učit se rozhodovat. Dítě si samo vybírá, s čím si bude hrát, co vytvoří a jak bude pokračovat.
- Trénovat soustředění. Postupně se dokáže déle věnovat jedné činnosti.
- Hledat vlastní řešení. Když se mu něco nedaří, zkouší jiné možnosti a učí se nevzdávat při prvním neúspěchu.
- Budovat zdravou samostatnost. Zjišťuje, že některé věci zvládne i bez okamžité pomoci dospělého.
To ale neznamená, že by se děti měly zabavovat samy za každou cenu. Potřebují také společnou hru, blízkost rodičů a pocit bezpečí. Cílem není dítě od sebe odhánět, ale postupně mu ukazovat, že si může užít i čas, kdy si hraje podle vlastních představ. A proto Vám přinášíme 7 tipů, jak podpořit samostatnou hru.
1. Začněte společnou hrou
Možná to zní jako opak toho, čeho chcete dosáhnout. Právě společná hra ale může být skvělým začátkem.
Sedněte si s dítětem na chvíli k jeho oblíbené činnosti. Stavte z kostek, skládejte puzzle nebo si hrajte s figurkami. Jakmile se dítě zabere do hry, zkuste se postupně stáhnout.
Můžete říct například: „Já postavím ještě jeden domeček a potom si půjdu připravit čaj. Ty můžeš zatím pokračovat.“
Dítě tak nezažije náhlé přerušení pozornosti, ale přirozený přechod od společné hry k vlastnímu objevování.
2. Nabídněte méně hraček, ale více možností
Pokud má dítě kolem sebe příliš mnoho hraček, může být pro něj těžké vybrat si, čemu se věnovat. Neustále přechází od jedné věci ke druhé a nic ho dlouho nezaujme.
Zkuste nechat v dosahu jen několik hraček a ostatní na čas uklidit. Nabídněte například stavebnici, několik figurek, knížky nebo výtvarné potřeby odpovídající věku dítěte.
Nemusíte kupovat nové hračky. Často dobře fungují i běžné předměty, jako jsou krabičky, papírové ruličky nebo látky, pokud jsou pro dítě bezpečné.
Důležité je dát dítěti prostor, aby samo rozhodlo, co s nimi podnikne.
3. Vytvořte místo, kde si může hrát podle sebe
Děti se často lépe zabaví, když mají své malé místo, kde se cítí dobře a kde mají potřebné věci na dosah.
Nemusí jít o samostatný pokoj. Stačí koutek v obývacím pokoji s koberečkem, košíkem hraček a několika knížkami.
Pomáhá také, když dítě ví, kde co najde a kam se věci po hraní vracejí. Díky tomu se může samo rozhodnout, s čím začne, a postupně se učí i uklízet po sobě.
4. Nechte dítěti prostor pro nudu
Když dítě řekne, že se nudí, máme někdy tendenci okamžitě hledat řešení. Vymýšlíme další aktivitu, nabízíme hračky nebo pouštíme pohádku.
Nuda ale nemusí být problém, který je potřeba ihned odstranit. Právě chvíle bez připraveného programu mohou dítě motivovat k tomu, aby samo přišlo s vlastním nápadem.
Místo okamžitého návrhu můžete zkusit odpovědět: „To se někdy stává. Jsem zvědavá, na co přijdeš.“
Samozřejmě záleží na věku a povaze dítěte. Některé děti potřebují s hledáním nápadu pomoci, jiné se do vlastní hry pustí poměrně rychle. Důležité je nečekat, že se každé dítě začne samo zabavovat hned.
5. Začněte krátkými intervaly
Pokud je dítě zvyklé, že si s ním někdo hraje téměř neustále, může být pro něj těžké přejít rovnou k půlhodině samostatné hry.
Začněte několika minutami. Věnujte se společně hře a potom zkuste na krátkou dobu přejít k vlastní činnosti, přičemž zůstanete poblíž.
Postupně můžete dobu prodlužovat podle toho, jak dítě situaci zvládá. Někdy se mu bude dařit lépe, jindy bude potřebovat více vaší pozornosti.
Nesrovnávejte ho s ostatními dětmi. Každé má jiné tempo a jinou potřebu kontaktu s dospělým.
6. Oceňujte snahu, ne jen výsledek
Když si dítě chvíli hraje samo, nemusí vytvořit nic výjimečného. A to vůbec nevadí.
Místo hodnocení výsledku si všímejte samotné snahy: „Všimla jsem si, že sis sám vymyslel novou hru“ nebo „To je zajímavé, jak jsi přišel na to, co postavit“.
Dítě tak získává jistotu, že nemusí neustále čekat na pokyny dospělého a že jeho vlastní nápady mají hodnotu.
Zároveň se vyhněte tomu, aby se samostatná hra změnila v úkol, za který musí dítě získat pochvalu. Má to být především příležitost k radosti a objevování.
7. Dopřejte dítěti také kontakt s ostatními dětmi
Samostatná hra je důležitá, ale děti se učí také pozorováním, napodobováním a společnou hrou s vrstevníky.
Když mají možnost trávit čas s dalšími dětmi, mohou objevovat nové způsoby hry, přicházet s vlastními nápady a zkoušet, jak se zapojit do společné činnosti.
Nemusí to vždy znamenat organizovaný kroužek nebo celodenní pobyt v kolektivu. Někdy stačí návštěva herny, společné odpoledne s kamarády nebo pravidelný čas na hřišti.
Každé dítě je jiné. Některé se do společné hry zapojí okamžitě, jiné potřebuje nejprve pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Obojí je v pořádku.
Od kolika let by si dítě mělo umět hrát samo?
Na tuto otázku neexistuje jedna správná odpověď. Už malé děti mohou na chvíli zkoumat hračku nebo si prohlížet knížku bez přímého zapojení dospělého. S věkem a zkušenostmi se jejich schopnost samostatné hry zpravidla postupně rozvíjí.
Záleží ale nejen na věku, ale také na temperamentu dítěte, jeho aktuální náladě, únavě a potřebě blízkosti.
Pokud vaše dvouleté dítě vyžaduje časté zapojení a jiné dítě stejného věku si vydrží dlouho skládat kostky samo, nemusí to znamenat, že je něco špatně. Děti se vyvíjejí různým tempem a samostatnost se navíc projevuje v mnoha různých oblastech.
Nesnažte se proto dosáhnout konkrétního počtu minut za každou cenu. Všímejte si spíše drobných pokroků a podporujte dítě způsobem, který odpovídá jeho potřebám.
Co když chce dítě pořád jen maminku nebo tatínka?
Někdy dítě dokáže být chvíli samo, ale v určitém období se znovu dožaduje neustálé pozornosti. Může být unavené, procházet změnou, potřebovat více jistoty nebo jednoduše toužit po společném čase.
V takových chvílích nemusí pomoci další hračka ani snaha přesvědčit ho, že už je dost velké na samostatnou hru.
Zkuste mu nejprve nabídnout svou pozornost a ujistit ho, že jste mu k dispozici. Někdy dítě potřebuje krátkou chvíli intenzivního společného času, po které se zase snáze pustí do vlastního objevování.
A nezapomínejte ani na sebe. Nemusíte být dítěti k dispozici každou minutu dne. Je v pořádku říct mu, že teď potřebujete něco dodělat, a nabídnout mu bezpečnou činnost, které se může věnovat poblíž vás.
Samostatnost neznamená, že dítě nikoho nepotřebuje. Znamená, že postupně získává důvěru ve vlastní schopnosti a učí se zvládat některé situace samo.
Jak podporujeme dětskou samostatnost v DK Maruška?
V DK Maruška vnímáme každé dítě jako osobnost s vlastním tempem, potřebami a zájmy. Při hře se snažíme dětem poskytovat prostor k objevování, zkoušení nových věcí a rozvíjení jejich schopností.
Děti mají příležitost vybírat si činnosti, hrát si podle svých představ a postupně získávat větší jistotu i při kontaktu s ostatními dětmi. Zároveň vědí, že mají v blízkosti dospělého, na kterého se mohou obrátit, když potřebují pomoc nebo povzbuzení.
Věříme, že právě spojení bezpečného prostředí, laskavého přístupu a dostatku prostoru k vlastnímu objevování pomáhá dětem růst v sebevědomé a samostatné osobnosti.
Pokud hledáte pro své dítě místo, kde může trávit čas hrou, poznávat nové kamarády a postupně si zvykat na prostředí mimo domov, rádi vás přivítáme v DK Maruška.
Samostatnost totiž nevzniká ze dne na den. Roste postupně – s každou novou zkušeností, každým vlastním nápadem a každým malým krokem vpřed.
