Jedna z věcí, která mě v dětském koutku znovu a znovu naplňuje optimismem, je, jak děti rostou ve své samostatnosti – někdy i dříve, než by člověk čekal.
Nedávno jsem pozorovala situaci, kdy si Terezka (2 roky) sama zkoušela sundat botičky. Když se jí to napoprvé nepovedlo, nespustila křik ani nevolala maminku – podívala se kolem, jak to dělají ostatní děti, a zkusila to znovu. A povedlo se. Sama, klidně, s odhodláním.
Tyhle momenty by doma možná vůbec nenastaly. Většina z nás rodičů má tendenci být neustále v pohotovosti. Jakmile se dítěti něco nedaří, podvědomě přispěcháme na pomoc: zavázat tkaničku, zvednout upadlou věc, podat lžičku, upravit rukáv. Je to pochopitelné – chceme, aby bylo dítě spokojené, a často i spěcháme. Jenže tím nevědomky bereme dětem příležitost vyzkoušet si věci samy.
Doma si navíc děti rychle zvyknou, že pomoc přijde hned. Naučí se, jak si ji přivolat – někdy i pláčem nebo trucem. Ne že by to bylo vědomé „vydírání“, ale funguje to. A děti to vědí. V koutku tento mechanismus neplatí. Dítě ví, že dospělý tam je, ale že pomoc nepřijde okamžitě a automaticky. A to mu dává možnost zkusit to samo.
Například Klárka tuhle rozlila na stoleček hrnek s pitím. Než jsem stačila cokoli říct, sama si šla pro hadřík a stoleček utřela. Doma by nejspíš čekala, že hned přiběhne maminka a uklidí to za ni nebo by si odběhla hrát a nepořádek tam nechala – ale tady věděla, že má prostor i odpovědnost.
V dětském koutku není jeden rodič, který má oči jen pro jedno dítě. Každé dítě má dostatek podpory, ale zároveň i prostor. A právě tenhle prostor je klíčový. Děti v něm mohou pozorovat ostatní, učit se nápodobou a zkoušet si své vlastní řešení. Ne vždy se jim to hned povede – ale právě tím víc rostou.
Samostatnost není něco, co se děti naučí v jeden den. Je to proces. Ale kolektiv – i třeba jen na pár hodin denně – jim k tomu dává skvělý impuls. A nám dospělým připomíná, že někdy stačí jen trošku ustoupit a dát dětem šanci.
