Předškolková socializace není jen o hraní a zábavě, ale i o podpoře a empatii mezi dětmi. Každé dítě si zvyká na kolektiv jinak a pro někoho může být odloučení od rodičů náročnější. Nepřestává mě udivovat, jak se pak zachovají ostatní děti.
Tomášek, který má 1,5 roku, byl u nás poprvé na hlídání. Nechodí, nemluví a na cizí lidi reaguje velmi citlivě. Od začátku bylo jasné, že bude potřebovat hodně mojí pozornosti, klidu a pochopení. Celý den se ke mně tiskl, chtěl být chovaný a zároveň pozoroval ostatní děti se směsí zvědavosti a opatrnosti.
To, jak zareagovaly ostatní děti, mě hluboce dojalo. Zlobidla, které jindy pobíhají, vymýšlejí lumpárny a soupeří o hračky, se zcela proměnila. Všichni byli neuvěřitelně ohleduplní a trpěliví. Tomáškovi nosili hračky, nevyžadovali mojí pozornost tolik jako jindy a poslouchali na slovo.
Jeden příklad za všechny. Seděla jsem s Tomáškem na matraci a hráli jsme si s vkládačkou. Maruška s Tedíkem přiběhli a začali na matraci skákat. Tomášek se jich polekal a rozplakal se.
„Tomášek se bojí, zkuste skákat prosím někde jinde,“ řekla jsem jim. A oni? Ani nezaprotestovali. Prostě odběhli skákat na druhou stranu místnosti.
Tohle jsou momenty, které mě utvrzují v tom, jak důležité je dětské společenství. Děti mají přirozenou schopnost empatie, pokud jim dáme prostor ji rozvinout. A já jsem byla svědkem toho, jak se malé děti dokážou vcítit do pocitů druhých a přizpůsobit se jim. Je to lekce, kterou bychom si i jako dospělí mohli často připomenout.
