Když byla moje dcera miminko, měla jsem celkem jasno. Nechtěla jsem ji brzy někam „odkládat“. Představovala jsem si, že první roky budeme hlavně spolu. Já budu pracovat z domova, ona bude vedle mě a školku začneme řešit až mnohem později.
Jenže jsem do té představy nezapočítala jednu věc – povahu vlastního dítěte. 😊
Doma s mámou jí to přestalo stačit
Kolem roku začala dcera méně spát, chtěla čím dál víc pozornosti a moje práce během jejího hraní přestávala fungovat.
Ale postupně mi docházelo ještě něco jiného. Nebyl to problém jen pro mě.
Dcera je odmalička extrémně společenská. Chtěla mezi děti, potřebovala nové podněty a každý den jsme musely někam vyrážet. Představa, že já budu několik hodin pracovat a ona si vedle mě spokojeně pohraje, zkrátka neodpovídala dítěti, které jsem měla doma.
V té době jsem začala hledat prostor pro budoucí malou „školku“. Nakonec jsem našla místo v Holešovicích, kde byly kromě prostoru pro děti také kanceláře.
A tak vlastně trochu náhodou vznikl náš coworking s hlídáním dětí.
Nejdřív jsem pracovala přímo vedle ní
Protože byla ještě opravdu malá, nefungovalo to tak, že bych ji jednoho dne přivedla, předala chůvě a na několik hodin odešla.
Zpočátku jsem seděla s počítačem přímo v dětském koutku. Později, když už jsme měly stálé chůvy, jsem se přesunula do coworkingu ve vedlejší místnosti.
Dveře zůstávaly otevřené a dcera za mnou mohla přijít, kdy chtěla.
A chodila. 😊
Postupně ale zjistila, že děti a chůva jsou zajímavější než máma koukající do počítače. Časem už za mnou ani nepotřebovala chodit. Stačilo jí občas se podívat otevřenými dveřmi a zkontrolovat, že tam pořád jsem.
Teprve potom přišel můj první skutečný odchod.
A upřímně – asi jsem ho snášela hůř já než ona.
„Já se vždycky vrátím.“
Od začátku jsme si opakovaly jednu věc:
„Teď odejdu, ale zase přijdu. Já se vždycky vrátím.“
Když dcera začala plakat, nechala jsem jí chvíli prostor. Pokud jsem slyšela, že se s chůvou uklidnila a začala si zase hrát, nechala jsem ji. Když se pláč naopak zhoršoval, přišla jsem za ní.
Žádné „teď už tu musíš vydržet“.
Někdy jsme zvládly půl hodiny, potom hodinu, později dvě. Postupně se intervaly prodlužovaly, až pro ni přestalo být důležité, jestli pracuji za dveřmi, nebo jsem úplně pryč.
A když jsme se zase viděly, klidně jsme si řekly, že se nám po sobě stýskalo. Říkáme si to ostatně dodnes. Stýskat se po někom není nic špatného.
Adaptace nemusí vypadat u každého stejně
Nechci tvrdit, že je to jediný správný způsob.
Některý rodič potřebuje nastoupit do práce a nemůže několik týdnů zkoušet půlhodinu, hodinu a dvě. Dítě si potom projde intenzivnější adaptací během několika prvních dnů – podobně jako při nástupu do školky.
I to je v pořádku.
Pokud ale možnost postupovat pomalu máte a velké odloučení vám není příjemné, nemusíte začínat několika hodinami bez rodiče.
Můžete začít společně.
Teprve po dvou letech vidím, co nám to dalo
Letos v září nastoupila dcera ve 3,5 letech do státní školky.
A právě tam mi najednou došlo, jakou výhodu jí ty předchozí dva roky daly.
Odloučení ode mě pro ni není nová situace. Ví, že může být s jinými dospělými. Umí si říct, co potřebuje. Je zvyklá fungovat mezi dětmi. A do školky navíc nastoupila s kamarádkou, kterou zná právě z našeho koutku.
Nemusela se ale tohle všechno naučit jednoho zářijového rána.
Měla na to dva roky.
A pro mě je to důležité i kvůli všem těm rodičovským výčitkám, které jsem mezitím měla. Když jsem byla s ní, měla jsem pocit, že nepracuji. Když jsem pracovala, měla jsem pocit, že se nevěnuji dítěti.
Dnes vidím, že čas strávený beze mě nebyl něco, co jsem jí „vzala“. Naopak jí přinesl vlastní vztahy, zkušenosti a samostatnost.
A já jsem zároveň nemusela na tři roky úplně opustit práci.
Jak můžete s postupným hlídáním začít?
Právě podle našich vlastních zkušeností a zkušeností dalších rodičů jsme postupně nastavili fungování Dětského koutku Maruška v Holešovicích.
Pokud dítě ještě nikdy bez vás nebylo, nemusíte ho u nás poprvé předat u dveří.
Můžete začít návštěvou s rodičem do dvou hodin. Dítě si prohlédne nové prostředí, seznámí se s chůvou a hraje si – a vy jste pořád s ním.
Příště můžete zkusit na deset minut odejít. Nebo si sednout do coworkingu hned vedle. Potom třeba na půl hodiny, hodinu…
A někdy funguje pravý opak: dítě ví, že je maminka za dveřmi, a chce za ní každé dvě minuty. Pak může být jednodušší se normálně rozloučit a skutečně odejít.
Každé dítě je jiné a není potřeba držet se jednoho univerzálního scénáře.
A mimochodem – i když první návštěvu strávíte celou společně, nemusí to být ztracený pracovní čas. Děti si v novém prostředí mezi hračkami a dalšími dětmi často chvíli hrají samostatně a rodič si vedle nich zvládne něco přečíst, vyřídit na telefonu nebo třeba studovat.
Nemusí to být jen „doma s dítětem“, nebo „celý den bez něj“
Tohle je asi největší věc, kterou bych dnes chtěla říct rodičům, kteří jsou tam, kde jsem byla já před dvěma lety.
Nemusíte být připravení dát roční nebo dvouleté dítě někam na celý den, abyste mohli začít znovu pracovat.
A nemusíte čekat až do školky jen proto, že na velké odloučení zatím nejste připravení.
Mezi „jsme pořád spolu“ a „od rána do odpoledne bez rodiče“ existuje překvapivě hodně prostoru.
A právě ten jsme chtěli vytvořit v Dětském koutku Maruška.
Děti hlídáme už od jednoho roku a přímo vedle koutku máme dvě coworkingové kanceláře. Můžete tak začít pár metrů od svého dítěte a další krok udělat až ve chvíli, kdy vám oběma dává smysl.
Kristýna Kratochvílová, zakladatelka DK Maruška
